keramika mrazuvzdorná

 

Tato keramika je určena pro exteriérové využití. Mnohaletá praxe jednoznačně potvrzuje kvalitu našich výrobků i v nestálých povětrnostních podmínkách, které u nás panují. Střídání teplého a studeného počasí, horko a mráz, déšť a sucho ...prostě kombinace hrůzy pro keramiku. Naše keramika odolává. 

Pro další informace klikněte sem: e-shop

o manufakturní technologii

Naše technologie je založena na zkušenostech odborníků a na velkém podílu ruční práce. Zúročujeme poznatky staré tisíce let.

Keramika se od počátků kultury vyrábí míšením vhodných plastických jílů s vodou, pak se tvaruje a pálí. Výběr surovin a výrobního postupu byl až donedávna zcela empirický a na zkušenosti záležela kvalita a vlastnosti místní keramiky. Plastické jíly jsou nezpevněné sedimentární horniny tvořené směsí hydratovaných hlinitokřemičitých minerálů, jejichž struktura je schopna adsorbovat velké množství molekulárně vázané vody.

Další voda obsažená v podobě oddělené fáze v pórech materiálu se významně podílí na celkovém objemu materiálu a určuje jeho plasticitu. Další komponentu tvoří jemný písek, tzv. ostřivo, který tvoří pevnou matrici stmelenou jílem. Písek je přítomen v těženém jílu nebo se dodatečně přidává v množství odpovídajícím požadované pevnosti (kterou zvyšuje) a plasticitě (kterou snižuje). Po vytvarování se výrobek suší, většina vody vyplňující póry se vypaří a jílová zrna se sesednou na dotyk. Sušení je provázeno smrštěním. Při vypalování nastává nejprve odpařování povrchově vázané vody a při vyšší teplotě slinování. Tato strukturní změna nastává již hluboko pod teplotou tání. Proti slinování působí tlak plynu v pórech a částečně zůstává uzavřený mezi zrny.

Jemná cihlářská hlína se používá k ruční výrobě keramiky na hrnčířském kruhu nebo k modelování. Podle obsahu oxidů železa má hlína bílou nebo hnědou barvu, která se po vypálení mění v červenou. Barva výrobků je závislá na teplotě pálení a na přístupu vzduchu. Pálí-li se keramika za dobrého přístupu vzduchu (oxidační prostředí), je spíše červená. Bílá hlína získává oxidací dříve nepozorovaných železnatých příměsí nahnědlý nebo narůžovělý tón. V peci s nedokonalým přístupem vzduchu (redukční prostředí) se předměty z červené hlíny barví tmavohnědě až černě. Černý povrch historické keramiky je však mnohdy způsoben tím, že nádoby byly nasyceny olejem, který se při pálení rozložil na uhlík pevně naabsorbovaný v pórech. 

Vyrábíme unikátní modelovanou keramiku, točíme na hrnčířském kruhu a nemalý podíl sortimentu odléváme do forem. Další ...  

 

Pro další informace klikněte sem: e-shop

historie keramiky

Slovo keramika pochází z řeckého Kerameikos, názvu hrnčířské čtvrti v Athénách ( 5. století př.n.l.). Už samotné slovo napovídá, že význam řecké a antické keramiky pro evropskou kulturu byl bazální. Ovšem keramické výrobky z cihlářské hlíny se objevují v archeologických nálezech nejstarších kulturních vrstev - z období starší doby kamenné, přesněji mladého paleolitu ( tj. před 40 000 - 10 000 lety ).

Už před 10 000 lety používali kultury v Mezopotámii vypalované hliněné tabulky pro různé záznamy ( zejména počtu zboží či dobytka ). Přibližně před 5 000 lety začali Sumerové používat hrnčířský kruh. Předtím se tvarování nádob provádělo různým způsobem. Jednou z nejstarších technik, kterou dodnes používají hrnčíři, je slepování nádoby z válečku jílu vinutého kolem obvodu. Tvarování a hlazení se pak provádí pomocí dřevěných hladítek, z nichž jedním prohloubeným či rovným se rovná povrch a druhé vypouklé protitlakem tvaruje vnitřní stěnu nádoby. Jiný způsob využíval formování na negativní nebo pozitivní formu ze dřeva či keramiky. Bylo-li nutno nádobu vyrobit z několika dílů, lepily se vyschlé části dodatečně pásky hlíny.

Rovněž ve starověkém Egyptě, ještě v předdynastické době ( tj. přibližně před 3 500 lety př.n.l. ) začali vyrábět keramiku z jílu. Před tím používali pro výrobu jednoduchých nádob a sošek bahno z Nilu. Propracovali technologii hrnčířského kruhu i způsob vypalování keramiky.

Nejjednodušší způsob vypalování používá otevřeného ohně, kdy jsou nádoby narovnány do středu a obloženy dřevem. Pece na pálení keramiky se objevily v historii poměrně záhy ve větších sídlištích a běžně se vyskytují dva základní typy. V horizontální peci se topí pod perforovaným roštem, na kterém je narovnána keramika, a využívá se v ní stoupajícího tepla a žáru spalin. Vertikální pec je protáhlá, u vstupního otvoru zvýšená a proud spalin se vede od topeniště v čele pece přes narovnané nádoby do komína, ke kterému vede dolů se svažující strop, aby teplo příliš rychle neunikalo. Horizontální pece převládají u středomořských kultur, zatímco vertikální pece jsou častější na Dálném Východě.

Ve starém Řecku do 7. století př.n.l. vyráběli jednoduché, kulové amfory pro uchovávání potravin. Později Antika zrodila umělce, kteří zdobením keramických nádob dali vzniknout uměleckým skvostům. Některé amfory byly používány při pohřbívání zemřelých, nebo jako ceny pro vítěze při různých kláních. Nejznámějším příkladem jsou tzv. panathénajské amfory udělované vítězům , konaných každoročně v Athénách na počest bohyně Athény, patronky města. Tyto nádoby byl naplňovány olejem lisovaným z posvátných oliv.

Dekorování nádob se provádělo různým způsobem. Slavné řecké vázy ze 7. až 3. stol. př.n.l. byly malovány před vypálením, ve vyschlém stavu. Nádoba se nejprve opatřila hlinkovým červeným nátěrem, který sjednocoval její barvu, a malba byla prováděna červenou a černou železitou hlinkou třenou se vodou, případně i s pojivem a bílým kaolinitickým jílem. Předpokládá se, že vypalovací teplota antické keramiky nepřesahovala 900°C a pálení probíhalo v redukčním prostředí, aby železitá glazura získala hluboce černou barvu.
Vázy helénského období jsou rozmanitě tvarované a někdy se spojuje formování na hrnčířském kruhu se dodatečným vytlačováním do formy, které má vzhledově napodobit práci v kovu. Tuto techniku převzali Římané v 1. stol. př.n.l. a některé formy jsou dokonce zhotoveny z otisků řeckých kovových nádob. Od Etrusků Římané převzali také plastické pásové dekory vytlačované vyřezávaným válečkem.

Římané začínají používat lesklé a matné olovnaté glazury, které se během raného středověku rozšířily po celé Evropě. Jeden ze způsobů zpracovávání dekoru, nazývaný sgraffiato, spočívá v pokrytí povrchu keramiky polotekutou jílovou hmotou odlišné barvy než podklad. Po vyschnutí se do ní vyrývaly ornamenty a povrch se pak překrýval bezbarvou olovnatou glazurou. Tento způsob převzali z Arábie byzantští a španělští řemeslníci a od nich později Italové, kteří dali technice jméno. Jiným orientálním způsobem zdobení je používání opalizující glazury s kousky kovu, který objevili patrně v Egypťané v 7. stol. př.n.l.. Oxid stříbrný nebo oxid měďný se promísí s jemným okrem, živcem a alkálií a pálí se na 800°C v redukční atmosféře. Výsledkem je vyredukování jemných krystalků kovu, který působí opalizující lesk glazury.

Pro další informace klikněte sem: e-shop

Keramické nádoby byly ve středověku nepostradatelnou částí každého hospodářství. Keramiku si mohlo vesnické obyvatelstvo kupovat ve městech kde bývaly hrnčířské trhy  a nebo ji získávaly od hrnčíře, který sídlil přímo v jejich či sousedních vesnicích.

Z rozborů nalézané keramiky je zřejmé , že se muselo ve středověku pracovat s teplotou přes 800°C. Podle výše žáru se uvolňují a přeměňují jednotlivé příměsi hlíny. Při 110°C se uvolňuje vlhkost, při 400°C nádoba červená a uvolňuje se chemicky vázaná voda. Keramika však zůstává porézní. Při dalším stupňování žáru tvoří se z křemičitého písku hmota na způsob polevy.Tím se uzavřou póry a nádoba je nepropustná.

údržba keramiky

Výhody kvalitní keramiky není třeba vyjmenovávat. Údržba bývá minimální. Přesto se někdy stane, že je potřeba zašpiněnou keramiku vyčistit. Používáme běžně dostupné přípravky, které se rozpouští ve vodě. Na silně znečištěné keramické povrchy doporučujeme kvalitní přípravek, který se prodává pod obchodním názvem PULI KERAMIK.

Navštivte náš : e-shop